Sociální pedagogika | Social Education 89
ročník 6, číslo 1, s. 89–92, Duben 2018
ISSN 1805-8825
Recenze
Kolářová, K. (ed.). (2012). Jinakost – postižení – kritika. Společenské
konstrukty nezpůsobilosti a hendikepu. Antologie textů z oboru disability
studies. Praha: SLON.
V úvodu je nutné podotknout, že v současné době značně narůstá
zájem o problematiku inkluze lidí se zdravotním postižením.
Ta by přitom měla být vnímána nejen jako proces, který se odvíjí
od přizpůsobení podmínek pro vzdělávání, socializaci atp.
(se zacílením na jedince), ale i jako zodpovědnost majoritní
společnosti vůči minoritě lidí s postižením. V oblasti studií
o identitě je v souvislosti s podobně sociálně konstruovanými
kategoriemi diference a alterity věnována pozornost převážně
genderu, etnicitě, sexualitě či rase (s. 32). Oblast zdravotního
postižení je v tomto odvětví opomíjena. Přičemž je nutno
podotknout, že podle některých zdrojů (Davis, 2006; Valenta,
Michalík, & Lečbych, 2012; „World report on disability“, 2018)
tvoří přibližně 10–15 % populace právě osoby se zdravotním
postižením, což je 600–650 milionů lidí. Minorita osob
se zdravotním postižením je tak považována za největší na světě
(Adams, Reiss, & Serlin, 2015; Davis et al., 2006; „MKF“, 2018).
Téma sociální inkluze a problematiky participace minority osob s postižením ve společnosti
je provázané s aktuálně probíhajícím procesem inkluzivního vzdělávání. Ten by měl přerůst v tolik
očekávanou sociální inkluzi osob se zdravotním postižením, a to jejich zapojením do obvyklých činností
dospělých osob (Pipeková, Vítková, & Bartoňová, 2014). Disability studies mohou nabídnout nové
pohledy na možnosti procesu socializace či inkluze a podpořit tak vědecké úsilí o naplnění co nejvyšší
kvality života lidí s postižením. Perspektiva oboru disability studies umožňuje vnímat postižení jako
společenský, politický a kulturní fenomén. Tedy uchopit „disabilitu“ jako abstraktní a analytickou
kategorii s možností popisovat a odkrývat způsoby sociální diferenciace a hierarchizace (Kolářová
& Storchová, 2011). Přispívá tak k inkluzivnímu pojetí dané problematiky, a to nejen z pohledu lidí, kteří
si zaslouží „speciální“ přístup a podporu, ale i lidí, kteří jsou plnohodnotnými občany společnosti
a subjekty lidských práv.
Kniha editorky Kateřiny Kolářové přináší interdisciplinární vhled do oboru disability studies
prostřednictvím textů významných teoretiků oboru. Zmiňovanou publikaci lze považovat za odrazový
můstek při získávání informací o disability studies a související problematice. A to i z toho důvodu,
že česky psaná literatura zaměřená na tento – v zahraničí již ustálený – obor, je značně nedostatečná.
Předkládané texty nabízejí perspektivy, které umožňují nahlížet tělesnou a mentální jinakost v rámci
širších společenských vazeb a kontextů. Kolářová, jak sama uvádí (s. 31), vybírá texty, které mají těžiště
zejména v sociologických a humanitních vědách, jako je sociologie, historie, filozofie či literární
a divadelní věda. Čerpá též z mezioborových projektů, jako jsou kulturní (kulturální) studia, gender
studies, deaf studies, queer studies či kritická studia rasy. Z výše uvedeného vyplývá,
že interdisciplinární charakter knihy je pro editorku stěžejním konceptem – stejně jako pro celý obor
disability studies.
Úvodní dvě kapitoly jsou počinem Kateřiny Kolářové. V kapitole Disability studies: Jiný pohled na
„postižení“ autorka představuje obor disability studies a poukazuje na odlišný způsob vnímání
„postižení“ jako ideologického konstruktu, který je nutné dekonstruovat univerzalizující perspektivou.
90
Hrubešová / Kolářová, K. (ed.). (2012). Jinakost – postižení – kritika. Společenské.…
Tento pohled se tak odlišuje od současného většinového postoje (coby minorizujícího), který zahrnuje
speciální témata a obory a je pod kontrolou akademické struktury a vědní politiky. Disability studies
tak mají kritický potenciál, a to zejména vůči původnímu medicínskému patologizujícímu pojetí
zdravotního postižení, ze kterého se rovněž snaží vymanit jak v České republice tradiční obor speciální
pedagogiky, tak i všechny ostatní obory, které jakýmkoliv způsobem souvisejí s pomáhajícími
(a jim podobnými) profesemi v oblasti sociální politiky státu.
Druhá úvodní kapitola je věnována politice překladu a teoretickému vymezení pojmů. Kolářová se zde
zaměřuje zejména na termíny postižení a hendikep v českém diskurzu a na konkrétních příkladech
definic vlivných asociací či slovníků dokazuje, jaký má jejich praktické užívání skrytý politický rozměr.
Dále navrhuje užívání pojmosloví tělesná, smyslová, duševní či mentální jinakost. V kapitole autorka
shrnuje a vysvětluje, proč je podle ní příslušná změna vhodná a jak tyto pojmy odpovídají či odporují
kritickým a společensky angažovaným perspektivám disability studies.
Po úvodní pasáži, v níž editorka vysvětluje zvolenou terminologii a nutnost resignifikace některých
pojmů, následují samotné texty a eseje, které z anglických originálů přeložily Zuzana Šťastná a Sylva
Ficová. Zbylý obsah knihy je pak rozdělen do tří částí s názvy Teorie, koncepty, kontroverze, Diskurzy
a identity a Napříč kategoriemi. Každý z těchto bloků je uveden úryvkem autobiografické knihy Eliho
Clare Hrdost a exil, jež „ se od svého prvního publikování v roce 1999 stala manifestem aktivismu
a neposlušnosti ´postižených´" (s. 32). Díky těmto úryvkům dochází k propojení jednotlivých částí knihy.
Vzhledem k charakteru knihy a jejímu výjimečnému postavení v rámci česky psaných textů cílených
na obor disability studies stručněji představím první ze tří částí, která prezentuje stěžejní koncepty
oboru.
V prvním bloku knihy se setkáváme s textem Lennarda Davise Konstrukty normality. Davis v této eseji
akcentuje zaměření na uvažování o konstruktu normy a normality, spíše než o konstruktu pojímaném
jako „postižení“. Kriticky hovoří o proměně ideálu v normu a tvrdí, že „postižené tělo“ jako historicky
pozdější koncept bylo už ze své podstaty od začátku vyloučeno z kultury, společnosti a normy. Davis
tuto koncepci nahlíží kriticky, zkoumá historické ustavování normy a normality v čase a snaží se
o popsání mechanismů, které vedly k současnému pojetí toho, co vnímáme jako „normální“ a co jako
„deviantní“. Svou teorii zároveň dokazuje i na analýze literatury 19. a 20. století.
Shelley Tremain v eseji O hendikepu věnuje pozornost zejména historickým analýzám Michela
Foucaulta a jeho přínosu pro disability studies. Přínos tohoto nominalistického přístupu spočívá
v přiblížení okolností zrodu určitého jevu a sledování historicky podmíněných zvyklostí a způsobů
chování, které utvářely jeho podobu. Umožňuje tak analyzovat mechanismy moci a vědění.
Autorka hovoří o vzniku „přirozeného pohlaví“ (gender studies) a „přirozeného hendikepu“
(disability studies) ve stejném dějinném okamžiku. To, že se z hendikepu a pohlaví v důsledku
uplatňování moci stává přirozená záležitost, sleduje v různých oborech, jako je biologie, klinická
psychologie, medicína a chirurgie či feminismus. Na daný fenomén je tak nahlíženo jako na důsledek
historických podmínek a z nich vyrůstajících mocenských vztahů.
Nad problematikou normy a normality a jejich regulačními účinky se zamýšlí Anne Waldschmidt,
a to v textu Kdo je normální? Kdo je deviantní? . Tyto úvahy jsou aplikovány na příkladech souvisejících
s genetickým testováním a poradenstvím. Waldschmidtová kriticky nahlíží celou koncepci prenatální
diagnostiky, která je legitimizována konceptem normality, a přirovnává tyto praktiky k moderní
eugenice.
Dan Goodley ve svém textu Zaostřeno na diskurz: Poststrukturalismus v disability studies zasazuje
fenomén postižení do poststrukturalistické optiky. Poukazuje na praktické fungování diskurzů a uvádí
mechanismy, jejichž prostřednictvím lze tyto diskurzy analyzovat a poukázat tak na jejich skryté
významy. Jedná se o koncept dekonstrukce binárních opozic, teorie biomoci Michela Foucaulta
či samotnou diskurzivní analýzu v kontextu řečové či mocenské stránky. Svá tvrzení pak dokládá
na analýzách zvolené strategie výzkumu či konkrétních zkušeností lidí, kteří se s mocí diskurzu setkali
tváří v tvář.
91
Hrubešová / Kolářová, K. (ed.). (2012). Jinakost – postižení – kritika. Společenské.…
Problematice postavení disability studies v akademickém prostředí je věnován text autorů Sheron
Snyder a Davida Mitchella Povinná primitivizace. Autoři se vymezují vůči tendenci oborů, které mají
ve vědě zaměřené na problematiku zdravotního postižení dominantní postavení (zejména lékařské
vědy či fyzioterapie), takto pojímaný fenomén napravovat či léčit. I když se tyto obory snaží o preferenci
sociálně orientovaného přístupu, jsou stále v područí medicínského paradigmatu. Důraz je zde kladen
i na problematické postavení disability studies ve vědě a výzkumu tak, že osciluje na pomezí
bezprostřední zkušenosti a působením na akademické půdě.
Kolářová sama v úvodu vyzdvihuje rozmanitost jednotlivých textů. Jak je patrné z výše uvedeného,
první část knihy uvádí stěžejní teoretické koncepty oboru disability studies, ale zmiňuje i alternativní
proudy, jež nabízejí otázky k dalšímu bádání. Nabídka rozmanitých pohledů na danou problematiku tak
otevírá odlišné dimenze vnímání tělesné či mentální jinakosti, než jak tomu bylo doposud u tradičních
oborů, jako je např. speciální pedagogika. Čtenář se zde podrobněji seznamuje se základní vizí oboru
a s teoriemi, které v souvislosti s „postižením“ v českém prostředí nebyly doposud podrobněji
uvažovány.
Jak již název napovídá, je druhá část knihy, Diskurzy a identity, orientována na utváření kolektivní
i subjektivní identity lidí s postižením. Dle editorky zdůrazňuje především tři diskurzy. Je to klinický
diskurz, fenomén „supermrzáctví“ a překonávání vlastního „postižení“ a (auto)biografické narativy
a reflexe psané lidmi s postižením, které dokládají jejich žitou zkušenost. V této části knihy bych
vyzdvihla zejména text Anne Davis Basting Demence a performativní pojetí identity. Autorka pojednává
o divadelním projektu dílen tvůrčího vyprávění pro osoby s Alzheimerovou chorobou a související
demencí. Cílem projektu, jehož výstupem bylo tvůrčí vyprávění a divadelní hra, která byla posléze
inscenována, bylo poukázat na identitu těchto lidí. A to i přesto, že optikou medicínského diskurzu je
tato skupina lidí nahlížena jako ti, kterým se identita postupně rozpadá. Zkušenosti a výstupy projektu
jednoznačně ukazují, že lidé s Alzheimerovou chorobou jsou jedinci s vlastní identitou, kteří jsou
schopni racionálně uvažovat a být autonomní.
Kritikou medicínského diskurzu se zabývá i Anne Wilson a Peter Beresford v textu Šílenství, úzkost
a postmoderna: uveďme to na pravou míru! . Ve své kritice jsou radikálnější, když o uživatelích
psychiatrické péče hovoří jako o „obětech psychiatrického systému“ či dokonce „o těch, co přežili
institucionální psychiatrickou péči“. Svůj postoj demonstrují poukazem na systém diagnostiky, vedení
dokumentace či stereotyp neměnnosti stavu člověka s diagnózou duševního onemocnění. Medicínský
diskurz v pojetí těchto dvou autorů páchá na takto diagnostikovaných lidech násilí a znemožňuje jim
utvářet si vlastní identitu a vztah k sobě samému.
Knihu uzavírá třetí blok s názvem Napříč kategoriemi. Intersekcionální charakter této části je zaměřen
především na průsečíky mezi kategoriemi ne/způsobilosti, genderu, sexuality, rasy a etnicity. Editorka
zařazením bloku skrze intersekcionální přístup, který zároveň dokládá multidisciplinaritu
či transdisciplinaritu oboru disability studies, vhodně upozorňuje na potenciál a potřebnost takto
pojímané vědecké disciplíny. Právě otevřenost vůči ostatním podobně orientovaným oborům
a nedůvěra k „moderním velkým příběhům“, jež se tváří jako univerzální a jsou založené na údajně
nezpochybnitelných tvrzeních (Lyotard, 1993), je jedním z důkazů postmoderního přístupu,
který zároveň respektuje individualitu i jinakost.
V této poslední části bych za všechny zmínila zajímavé propojení kategorie disability s etnicitou
či ne/způsobilostí. V textu Susan Schweik s názvem Přistěhovalectví, etnicita a mrzácké zákony autorka
skrze analýzu historického materiálu otevírá aktuální otázku spojenou s „bezdomovectvím,
imigranstvím či nepřizpůsobivostí“. Schweik na amerických zákonech dokládá, že lidem, kteří byli
společensky hodnoceni jako „oškliví“ či „nevzhlední“, byl zakázán pohyb na některých veřejných
místech. Nachází zde propojení mezi zmiňovanými kategoriemi, které v rámci dobové legislativy
podléhaly stejné politice exkluze. A to bez ohledu na to, zda se jednalo o „mrzáka“, „žebráka“
či „cizince“.
92
Hrubešová / Kolářová, K. (ed.). (2012). Jinakost – postižení – kritika. Společenské.…
I přes nelehký úkol zvolit vhodnou koncepci a ucelit velice rozmanitý sumář všech textů je kniha jako
celek uspořádána logicky. Editorka vhodně vybrala materiál, který lze považovat za reprezentativní
výběr myšlenek vlivných teoretiků disability studies.
V úvodu knihy sama zdůrazňuje nutnost vymezení pojmů a odůvodňuje potřebu hovořit o konceptu
„postižení“ jinak, než jak tomu bylo doposud. Změna v myšlení a vyjadřování se o lidech s hendikepy je
více než nutná. Kniha je (právě proto) psána jazykem, který, tak jako disability studies, nemusí být pro
běžnou veřejnost ani pro odborníky z řad speciálních či sociálních pedagogů a jim podobných profesí
dostatečně srozumitelný. Možná proto, že daný koncept není dle mého názoru v českém prostředí
stále dostatečně pochopen a akceptován. Na druhou stranu je tato skutečnost důkazem toho, jak moc
je kniha potřebná a jak moc by si ji právě odborná veřejnost měla přečíst a obohatit se tak o jinou
perspektivu vnímání problematiky lidí s postižením.
Ivana Hrubešová
Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci
Literatura
Adams, R., Reiss, B., & Serlin, D. (2015). Keywords for disability studies. New York: New York University
Press.
Davis, L. (Ed.). (2006). The disability studies reader. New York: Routledge.
Kolářová, K., & Storchová, L. (2011). „Tělesná jinakost“ jako kategorie historické analýzy. Dějiny–
Teorie–Kritika:
Studie
a
eseje,
8(2),
183–188.
Dostupné
z:
http://www.dejinyteoriekritika.cz/Modules/ViewDocument.aspx?Did=231
Lyotard, J-F. (1993). O postmodernismu. Praha: Filosofia.
Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví: MKF . (2018, Leden 19). ÚZIS ČR.
Dostupné z: www.uzis.cz/system/files/mkf_cz.pdf.
Pipeková, J., Vítková, M., & Bartoňová, M. (2014). Od edukace k sociální inkluzi osob se zdravotním
postižením se zaměřením na mentální postižení [From education to social inclusion of people
with health disabilities with focus on intellectual disabilities] . Brno: Masarykova univerzita.
Valenta, M., Michalík, J., & Lečbych, M. (Eds.). (2012). Mentální postižení v pedagogickém,
psychologickém a sociálně-právním kontextu. Praha: Grada Publishing.
World report on disability. (2018, Leden 19). World Health Organization. Dostupné z:
http://www.who.int/disabilities/world_report/2011/report/en/