Sociální pedagogika | Social Education

126

ročník 4, číslo 1, str. 126-129, Duben 2016

ISSN 1805-8825

Recenze

Roman, N. V. (2015). Parenting. Behaviors, Cultural Influences and Impact on

Childhood Health and Well-being. New York: NOVA publishers.

Pozoruhodný pohled na multikulturní aspekty rodičovského

výchovného stylu

Téma rodičovského stylu výchovy nabývá na významu a naléhavosti

především v kontextu dopadu kulturních rozdílů v transformující se

společnosti, tedy za historicky sociálně vypjaté situace zásadních změn

v oblasti ekonomického, sociálního a kulturního vývoje přinášejícího

nové hodnotové akcenty nejen v blasti životního způsobu či životního

stylu, ale i ve sféře přístupu rodičů k výchově dětí a mládeže.

Právě v tomto kontextu je účelné si znovu uvědomit zejména obsah

pojmů rodiče a rodičovství. Zatímco v prvním případě máme před sebou

zejména zodpovědnost za závislé jedince v oblasti výživy a osobního

vývoje, v případě rodičovského stylu výchovy je navíc akcentována

všestranná a cílená podpora dítěte směrem k samostatnému

a aktivnímu přístupu k životu dospívajícího jedince.

Výzkum rodičovského stylu výchovy (parenting) se postupně stává objektem zájmu mezinárodních

monografií hledajících odpověď na otázku, jak a proč se rodiče staví k výchově svých dětí a jaké

zásadní socializační a hodnotové výchovné efekty to přináší. Významný přínos na tomto badatelském

poli patří Dianě Baumbrid, která v průběhu šedesátých let systematicky zkoumala dopad různých

rodičovských stylů výchovy na kognitivní, emocionální, sociální a fyzický vývoj dětí. Během dalších let

se pojem rodičovský styl výchovy (parental styles) stal výrazem hodnotového, psychologického

a behaviorálního rodičovského přístupu k dětem. Ten běžně s ohledem na míru a význam kontroly

a vcítění se dělíme na autoriářský, autoritativní a shovívavý (permisivní). Recenzovaná kolektivní

monografie pak prezentuje poznatky kulturně odlišných rodičovských stylů výchovy s cílem upozornit

na možnosti a meze výchovných praktik a naznačit cesty směřující ke všestranně duchovně a fyzicky

rozvinutému jedinci, a to v kontextu různých sociálně, politicky a ekonomicky odlišných oblastí

soudobého světa, stojícího aktuálně před otázkou kulturní koexistence spíše bezradně.

Hlavní autorka a editorka práce, přední jihoafrická představitelka výzkumu dětí a rodiny, za účasti

10 kolegů z řady jihoafrických univerzit a badatelů z Číny, Kanady, USA a Nového Zélandu, přistupuje

ke zvolenému tématu široce rozkročeným rejstříkem témat tím, že vychází z premisy výrazného

dopadu rodičovského výchovného stylu na osobnostní vývoj v dospělosti. To je zřejmé již v první

kapitole podávající vyčerpávající přehled o možnostech a mezích, výhodách a úskalích autoritářského,

autoritativního, shovívavého (indulging) a zanedbávajícího (neglectful) stylu rodičovské výchovy.

Za nejvyváženější a nejpřirozenější je pak v souladu s relevantní odbornou litertaurou považován

výchovný rodičovský styl autoritativní nabízející vyrovnanou hladinu kontroly a rodičovského

pochopení. Trpce se však konstatuje, že zatímco máme bezpočet výzkumných dat o dopadu

rodičovského stylu na výchovu dětí, jen málo odborné pozornosti je dosud zaměřeno na jeho vliv

na vývoj osobnosti v dospělém věku.

Tématicky logicky navazující kapitola Úloha rodičů, společnosti a státu na zdravý vývoj v dětství se

kvalitativním šetřením osmi mužů a žen ve věku

21 až 65 let zaměřuje na dopad různého

sociokulturního prostředí na kvalitu dětství, přičemž je pro relevantní situaci v Jihoafrické republice

vedle nezpochybnitelného růstu přinejmenším materiálního blaha většiny dětí stálým problémem

(což ostatně prokazuje i současná jihoafrická badatelská produkce z oblasti psychologie a sociální

127

Sekot / Roman, N. V. (2015). Parenting. Behaviors, Cultural Influences and Impact…

práce) hrozba předčasné pregnance pro mladistvé dívky a drogová závislost a zvýšená kriminalita

u mladých teanegerů. V tomto ohledu se konstatuje nedostatečná úloha státu zejména na poli

možností společenského uplatnění mladých lidí, jasně si vědomých nejen svých práv, ale i povinností.

Následující kapitola se věnuje tématu „Politická socializaci mládeže v kontextu rodiny“. To je i pro nás

v situaci spíše slábnoucího zájmu o politiku a politické dění mladých lidí téma zajímavé a současně

i závažné. Autorky výzkumu 275 jihoafrických teanagerů vycházejí z konstruktu politické socializace,

v jejímž rámci si jedinec osvojuje politické postoje a chování. Přitom se i zde potvrdilo, že významným

prediktorem zájmu mladých lidí o politiku je právě komunikace s rodiči na politická a lidskoprávní

témata a že, jak je známo, se zejména v sociálně marginalizovaných komunitách hodnotově

významné politické a sociální postoje generují mnohdy do neoficiálních struktur, vyúsťujících

dokonce i v násilné konfrontace s policií. Autorky bohužel nespecifikují rasové pozadí této

skutečnosti, přesto či právě proto by tato skutečnost mohla a měla být impulzem pro náš výzkum na

poli sociálně, kulturně a politicky znevýhodněných skupin.

Problematika etnických minorit je v další kapitole reflektována výzkumem amerických autorů

zabývajících se nesporně palčivým tématem rizikových forem chování hispánské mládeže. Text jasně

pojmenovává socializačně problémovou skupinu, kterou v současných Spojených státech nesporně

hispánská mládež tvoří. Autoři tuto skutečnost dokumentují relevantním daty o konzumaci alkoholu

a drogové závislosti, které jsou právě v této kategorii mládeže zřetelně vyšší než u bílých a černých

vrstevníků. K příčinám této skutečnosti se přičítá zejména nízká rodičovská kontrola a nedostatečná

akulturace této stále rostoucí části americké populace. O to naléhavěji je doporučována praxe

autoritativního výchovného stylu s důrazem na důslednou rodičovskou kontrolu a zvýšený zájem

o každodenní běh života dětí ze strany rodičů. Tento imperativ však postrádá základní oporu na půdě

společensky efektivních preventivních iniciativ. Autoři tak s vysokou znalostí problematiky doporučují

velmi konkrétní a prakticky nosné strategie týkající se zvyšování schopnosti komunikace s dětmi,

a to jak na verbální tak na nonverbální úrovni. Velkou slabinou právě permisivních forem rodičovské

výchovy je nedostatek komunikace ve snaze předejít konfliktům, zvláště pokud se ze stejných důvodů

účelově přehlížejí možné negativní vlivy ze strany vrstevníků. I zde je tedy jako základní

nezastupitelná cesta prevence negativních forem chování a jednání mládeže doporučován

autoritativní rodičovský výchovný styl, cíleně podporovaný praktickou osvětovou, informační

a v zásadě výchovnou prací výchovných a sociálních pracovníků směrem k adekvátním formám

rodičovské autority jako nepochybně nejefektivnějšího preventivního kroku na poli prevence

kriminality mládeže. To však předpoklá přímočaré pojmenování zdrojů a příčin daného problému.

Americkým autorům této kapitoly se to, jak se zdá, podařilo. Naopak náš spíše nekonkrétní,

polovičatý, preventivně neúčinný přístup obecně k palčivým problémům minority je tak spíše

zaměřený na nesmírně nákladné „řešení“ jejich důsledků, nikoli skutečných příčin.

Zajímavý pohled na problematiku rodičovské výchovy nabízí editorka recenzované práce spolu

s bývalým doktorandem Fakulty sportovních studií Masarykovy university Eugenem L. Davidsem

výzkumným tématem orientovaným na dopad rodičovské authority na zdravotní zodpovědnost,

pohybovou aktivitu a stravovací návyky. Toto téma v globálním měřítku nabývá na významu

a aktuálnosti zejména s rozšiřováním sfér tzv. sedavé společnosti (klesající potřeba pohybu a fyzické

námahy v práci, domácnostech a osobní dopravě) a s razantním nárustem obezity především dětí

a mládeže za situace, kdy naopak nejen z ekonomického pohledu stoupá význam aktivního přístupu

k životu a tedy i zodpovědnosti za osobní zdravotní kondici. Na vzorku 457 venkovských teenagerů

z okolí Kapského města byl cestou metody Zdraví podporujícího modelu (Health promotion model)

proveden výzkum týkající se zdravého životního stylu adolescentů, který je zde vymezen jako

individuální chování podporující zdraví, pocit osobní pohody a osobnostního růstu. Přitom i v případě

venkovských jihoafrických adolescentů se projevují negativní dopady sedavého způsobu života

spojeného s poklesem zájmu o pravidelný pohyb a nárůstem konzumace tučných a sladkých jídel.

I zde se ukazuje, že právě rodiče významně působící v podpoře zásady aktivního zdraví,

tedy vštěpování celoživotní zásady pěstování pravidelného pohybu a racionálních starvovacích

128

Sekot / Roman, N. V. (2015). Parenting. Behaviors, Cultural Influences and Impact…

zvyklostí, jsou zpravidla nositeli autoritativního výchovného stylu, již jsou si plně vědomi své

zodpovědnosti za ekonomický, sociální a psychologický rozvoj svých dětí či adolescentů.

Přitom matky v tomto smyslu pozitivně působí zejména v oblasti zodpovědnosti za individuální zdraví

a stravovací zvyklosti; otcové jsou spíše orientováni na míru podpory pohybových aktivit svých

potomků. Nejslabší úlohu pak v dané oblasti výchovného působení sehrává autoritářský přístup

k výchově dětí a adolescentů.

Nesporně jedinečné téma rodičovského přístupu adoptovaných dětí z odlišného kulturního prostředí

nabízí novozélandský příspevek z pera Anity Bibbs. Jde o adopce etnicky, rasově či kulturně odlišných

dětí, které dnes z globálího hlediska vysílajících zemí zasahují Čínu, Rusko, Guatemalu, Koreu, Etiopii,

Kolumbii, Haiti a Vietnam. Naopak nejvíce dětí v tomto globálním rámci je adoptováno v USA, Itálii,

Francii, Španělsku, Holandsku, Švédsku a Kanadě, což nesporně specifickým způsobem ilustruje slabé

a silné stránky soudobé globální společnosti. Přitom tato forma adopce svojí unikátností

a specifickými problémy nabízí řadu výzev, benefitů a jedinečných forem uspokojení; klade však

nesmírné nároky na schopnost uspokojení kulturních a duchovních hodnot adoptovaných dětí,

nároků na zdravotní péči a specifických výchovně vzdělávacích postupů, a to zejména v případech

možného překonávání kulturních a zejména rasových předsudků nového kulturního prostředí,

v situaci, kdy kupříkladu zařazení dítěte do multikulturní školy je výrazným prediktorem přirozeného

výchovného a socializačního procesu. Studie připomíná zejména přípravná stadia adopce devatenácti

ruských dětí v sedmnácti novozélandských rodinách, které byly postaveny i před zásadní problém

nového uspořádání pracovních povinností s cílem co nejúčinněji a nejpřirozeněji komunikovat

s adoptovaným dítětem. Přitom není pochyb o tom, že zejména v počátečních fázích adopce je

mnohdy zapotřebí odborníků na budování mezilidských vztahů či specialistů v oblasti pedagogiky,

práva, sociální práce a psychologie. Transkulturní adopce dětí je nesporně závažným (stejně jako

zpravidla úctyhodným) krokem cílícím k vyvážené a harmonické sebeidentifikaci jedince, ke zdravým

mezidským vztahům, k osvojení si nových kulturních hodnot, dosažení přiměřeného vzdělání,

odstranění případných traumat, schopnosti důstojně čelit případným rasistickým postojům a zejména

k aktivnímu přístupu k osvojemým dětem jako suverénní osobnosti obdařené v dospělosti schopností

řešit náležitým a obecně přijímaným způsobem výzvy, problémy a úskalí, které život obecně přináší.

Problematika mateřské péče o preadolescentní jihoafrické děti ve věku 10-12 let je dalším z pestré

palety témat recenzované práce. Na základě Vygotského sociokulturní teorie akcentující hodnotově

kulturní vývoj jedince v přímé reflexi se zkušenostmi reálného sociálního světa dospělých, potvrzuje

výzkum osmi desítek jihoafrických matek známou skutečnost, že mateřská péče o děti ve věku 10 až

12 let přináší zcela unikátní zkušenosti spojené s intergeneračním napětím preadolescentů,

vnímaným většinou jako období „bouřek a stresu“: Přitom většina dětí v tomto věku je silně citově

zranitená, což ponechává prostor pro mateřskou autoritu především v případech, kdy vztah matka-

dítě je posilován přátelskými otevřenými vztahy kamarádství. I pro jihoafrickou rodinu ve zvýšené

míře platí, že navození takového vztahu je zpravidla silně erodováno i vnějšími sociálně

ekonomickými problémy, kterým je rodina různou měrou a intenzitou vystavena.

Další tématicky vyhraněná kapitola se týká nejenom v českém prostředí spíše opomíjené

problematiky, a to dopadu socializačně výchovného vlivu rodiny v oblasti náboženské víry.

Honkgonský příspěvek vychází ze specifik asijského kulturního prostředí a považuje náboženství

v podobě religiozity dětí a mládeže z hlediska socializačního a výchovného jako mnohdy účinný

hodnotově hluboce ukotvený nástroj prevence depresivních symptomů a emočních stresů, závislosti

na návykových látkách, kriminálního jednání, rizikového sexuálního či sebevražedného jednání

a tendencí. To platí zejména v případě praktického hodnotového dopadu náboženství v tradičních

rodinách pevných partnerských a generačních vazeb; v moderní čínské společnosti s rostoucí

rozvodovostí je pak tento etický a hodnotový význam náboženství erodován, stejně jako v nedávné

politicky, kulturně či ideologicky bouřlivé historii naší společnosti

Poslením tématem široce rozkročené problematiky rodičovského výchovného stylu,

který recenzovaná kolektivní monografie nabízí, je dopad konzumece alkoholu v těhotenství na

129

Sekot / Roman, N. V. (2015). Parenting. Behaviors, Cultural Influences and Impact…

mentální a fyzický vývoj dítěte. Kanadská studie shrnuje dostupné výsledky klinických šetření v této

oblasti a připomíná, že první záznamy z této medicínsky a sociálně problémové sféry pocházejí až

z konce 19. století, proto se tedy alarmující dopad těchto případů dostal do širšího povědomí

odborné a později i laické veřejnosti díky francouzské psychiatrii konce 60. let minulého století.

Přitom zřejmě nejničivější dopady alkoholismu rodičů na jejich potomky jsou trvale zaznamenávány

v Rusku, kde je také statisticky největší konzumace tvrdého alkoholu na obyvatele (ročně 22,3 litrů).

Studie připomíná devastující účinky prenatálního alkoholismu na dítě jak v oblasti intelektuální,

mentální a emotivní, tak i v oblasti sociální. Navíc se stále více aktualizují nesmírně společensky

nákladné dopady takto postižených jedinců, z čehož rezultuje zvýšená pravděpodobnost poruch

chování, nepravidelná školní docházka, drogová závislost, nestandartní formy sexuálního chování,

neschopnost opatřit si a udržet stabilní bydlení a zajistit si vlastní existenci trvalým kvalifikovaným

zaměstnáním. Je nepochybné, že i tato sociálně závažná oblast sociální patologie vyžaduje poučený

a rozhodný přístup ze strany odborníků již tím, že takto handicapovaný jedinec je nejen sám o sobě

a pro sebe problémem, ale zatěžuje společnost neschopností být její integrální a přínosnou součástí

a nikoli trvalou ekonomickou či dokonce bezpečnostní zátěží.

Tématicky bohatě komponovaná práce badatelů řady zemí a široké palety odborného zaměření

nabízí řadu nikoli běžně dostupných poznatků a informací, které svým odborným ukotvením osloví

zejména pedagogy; nemenší význam představuje pro oblast sociální pedagogiky, psycholoigie

či teorie a praxe sociální práce. V řadě výzkumných dat a závěrů by čtenář nepochybně uvítal jasnější

a jednoznačnější specifické vymezení výzkumných vzorků, které by plastičtěji a zejména pro sociální

praxi cíleněji ujasnilo bližší sociální, etnické či dokonce rasové ukotvení respondentů. Platí to zejména

pro jihoafrické studie a českému pozornému čtenáři to nikoli náhodou může připomínat často

politicky či ideologicky

„dobře míněnou“ starategii, která může sice přispívat k jisté „odborné

korektnosti“, ovšem za cenu snižování účinnosti již tak nesnadných cest řešení existujících problémů.

Platí to zřejmě jak v případě přístupu k multirasové či multietnické jihoafrické nebo kanadské

společnosti, tak pro etnicky sociálně problémové skupiny v českém prostředí.

Aleš Sekot

Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně